Nestárnoucí krása kaligrafie

Čínská kaligrafie je starověké umění. Má více než tucet století. Některé styly se objevily ještě před naším letopočtem a v průběhu času se příliš nezměnily. V těch dobách bylo povinností každého vzdělaného člověka ovládat umění kaligrafie a dokonce i sám císař se pravidelně věnoval psaní znaků.

Objevily se různé styly psaní, víceméně jednoduché, geometrické nebo plynulé, ale postoj ke kaligrafii zůstal stejný. Tehdy i v naší době to není jen schopnost krásně psát, je to způsob, jak vyjádřit svůj vlastní, jedinečný, vnitřní svět, uvolnit se a zapomenout na každodenní povyk. Pokud je tělo uvolněné, nejen, že se neunaví a netrne, naopak dostane náboj svěží síly a elánu. A je snazší zaměřit se na samotnou techniku, pokud víte, co přesně je reprodukováno na papíře. Je nutné nejen mechanicky zobrazit určité symboly, ale pamatovat si, že každý z nich má svůj vlastní význam, a pochopit, co přesně znak znamená. Na rozdíl od jiných jazyků má čínština jakousi výhodu. Není nezbytné si zapamatovat všechny znaky ve skupinách, hlavní věcí je studovat význam čínského písma, naučit se mu rozumět.

Takový postoj ke kaligrafii vyvinula samotná historie vývoje tohoto umění. Starověcí mistři ho považovali za podobný qigongu, pokud jde o jeho účinek na psychický stav člověka. Možná i proto byla kaligrafie uměním pro vzdělané (a tedy movitější) lidi, nejen kvůli dostupnosti finančních prostředků na nákup všech potřebných materiálů, ale také proto, že obyčejní lidé neměli čas na soustředěné a promyšlené odvozování čínských znaků.

Co se týče stylů kaligrafického psaní, je jich 5 – zhuanshu, lishu, xingshu, caoshu, kaishu.

Styl zhuanshu je jedním z nejstarších. První díla zhotovená v tomto stylu pocházejí z 8.-3. století před naším letopočtem. Navzdory jeho rozšířenosti je však použití zhuanshu omezeno pouze na kaligrafii, protože ani rodilí Číňané neumí přečíst text napsaný tímto písmem.

Dalším stylem je styl lishu. Objevil se ve 2. století před naším letopočtem. Jeho charakteristickým znakem jsou horizontální a diagonální linie rozšiřující se směrem dolů.

Caoshu je téměř stejná kurzíva jako xingshu. Nápisy caoshu lze číst, pokud máte speciální dovednosti.

Nejoblíbenější je dnes styl kaishu. Znaky tohoto písma jsou známy jako tradiční písmo, které se používá především na Tchaj-wanu, tedy v Čínské republice. Na pevnině, tedy v Čínské lidové republice, se užívá moderní zjednodušené písmo.

Ze všech těchto stylů je těžké vybrat ten nejjednodušší, který by byl vhodný pro začátečníky. Každý z nich má své vlastní vlastnosti, jemnosti, které bude těžké tak okamžitě zvládnout. Ale ty styly, ve kterých jsou čáry zobrazeny odděleně, budou pro začátečníka o něco jednodušší. Obtížnější je souvislé psaní, které bude pro nezkušeného kaligrafa velkým oříškem.

Ke kaligrafickému umění je zapotřebí tzv. čtyř pokladů, což jsou štětec, inkoust, papír a nádoba na inkoust.

Grafické možnosti štětců jsou velmi široké a nesrovnatelně bohatší než možnosti kuličkových per. Různé typy štětců umožňují tloušťku a intenzitu nakreslených čar, v čemž spočívá jedinečnost čínské kaligrafie.

Papír, jak všichni víme, je zásadním příspěvkem čínské kultury pro celou světovou civilizaci. Kaligrafický papír je vyráběn z různých rostlinných vláken, která dobře absorbují vlhkost a zadržují inkoust. Díky těmto vlastnostem vydrží až stovky let.

Já osobně jsem se v rámci studia čínského jazyka v Číně učila i kaligrafii. Po půl roce jsem tuto dovednost vzdala. Došla jsem k názoru, že i přesto, že mám znalosti v oblasti jazyka a kultury, které jsou nezbytné ke zvládnutí kaligrafie, chybí mi jiná dovednost. Moje kaligrafické schopnosti byly na bodu mrazu, dokonce i vyučující zhodnotil, že bude lepší, pokud se prozatím budu věnovat pouze studiu čínského jazyka. Postupem času a věkem jsem zjistila, že mi scházela ona pověstná trpělivost a koncentrace. Tyto schopnosti mají Číňané v sobě hluboce zakořeněné, pokud je ovšem nemáme, sebejednodušší znak uměním kaligrafie nezvládneme, i kdybychom se rozkrájeli.