Čínský čajový obřad: Rituál, který vás naučí zpomalit

Čína je kolébkou čaje. Když jsem se poprvé účastnila tradičního čajového obřadu – gongfu cha 工夫茶 – nevěděla jsem, co od toho očekávat. Seděla jsem v malé dřevěné čajovně na jihu Číny, zatímco kolem mě pomalu stoupala pára z konvice. Vzduch voněl po oolongu a dřevě. Žádný spěch. Jen voda, lístky a klid.

Gongfu cha neznamená jen pití čaje. Je to rituál, kde má každý pohyb, každé gesto své místo. Příprava trvá, dle mého evropského pohledu, neúměrně dlouho. Ale právě v tom je kouzlo. Zpomalit, soustředit se na jedinou věc, být plně přítomen.

Slovo gongfu neznamená pouze bojové umění. V doslovném překladu vyjadřuje mistrovství získané praxí a trpělivostí. Přesně to vystihuje celý obřad. Každé zalití čaje, každé přelití vody, každé otočení víčka konvičky, všechno má smysl. Čajový mistr tu není proto, aby vám připravil show, ale aby vás přivedl k zamyšlení.

Obřad začíná omytím náčiní, nejen z hygienických důvodů, ale také jako symbol očisty mysli. Pak přichází první nálev, ten se obvykle vylévá. Teprve až druhý nálev, někdy až třetí, se pije. Každý nálev přináší jiné tóny, květinové, dřevité, někdy oříškové. U jednoho oolongu jsem cítila vůni pečených kaštanů, jindy mi listy připomínaly vlhkou půdu po dešti. Připadala jsem si jako někde mezi meditací a degustací vína.

Čajový obřad má v Číně hlubokou historii. Už v období dynastie Tang (7.–9. století) byl čaj součástí každodenního i duchovního života. Básník Lu Yu, autor Knihy o čaji (茶经), psal o čaji jako o prostředku k dosažení harmonie s přírodou. V buddhistických klášterech se čaj stal součástí meditativní praxe. Pomáhal mnichům udržet pozornost během dlouhých sezení. Taoisté věřili, že správná příprava čaje kultivuje ducha. Čaj se nepil proto, aby zahnal žízeň. Pil se proto, aby otevřel mysl.

Obřad se nejčastěji odehrává v malém kruhu lidí, přátel, rodiny, někdy obchodních partnerů. V Číně se u čaje neřeší jen filozofie, ale i smlouvy. Zatímco u nás by se podepisovalo nad kávou, tam si nejprve sednete, vychutnáte deset nálevů z téhož čaje, a až potom se začne mluvit o podmínkách. Je to rituál, který člověka naučí trpělivosti, naslouchání a respektu.

Nejsilnější vzpomínku mám z návštěvy hor Wuyishan 武夷山 v provincii Fujian. Místo, kde se rodí jeden z nejslavnějších oolongů – Da Hong Pao 大红袍. Seděla jsem pod starou skálou, kde podle legendy rostou původní čajovníky tohoto druhu, a popíjela třetí nálev. Voda byla filtrovaná dešťová, ohřívaná na dřevěném uhlí. Čaj měl barvu podzimu a chutnal po hořké čokoládě a kamení. Nic jiného neexistovalo. Jen čaj, hora a já.

Jedním z mých nejosobnějších čajů zůstává však Longjingcha 龙井茶, zelený čaj známý pod jménem Dračí studna. Jeho domovem je provincie Zhejiang, konkrétně oblast kolem jezera Xihu 西湖 ve městě Hangzhou, kde jsem kdysi studovala.

Hangzhou je město, které voní po zeleném čaji a jasmínu. Na jaře, kdy začíná sklizeň, ožívají svahy kolem vesnice Longjing. Lidé nosí čaj v proutěných koších, suší jej na pánvích a celé ulice se promění ve vůni čerstvých lístků. Longjing má jemnou, nasládlou chuť s oříškovým podtónem. Když je správně připraven, voda se zbarví do světle žlutozelené a lístky se krásně rozvinou.

Vzpomínám si na jedno odpoledne, kdy jsme seděli s kamarády na kamenném břehu jezera Xihu, pod vrbou, a popíjeli právě čerstvý Longjing z letošní sklizně. Bylo ticho. Jen šustění lístků ve větru a slabé cinkání porcelánu. Tehdy jsem pochopila, že pití čaje v Číně není jen o chuti, je to způsob bytí.

Ale čajový svět Číny není jen o tmavých oolonzích z jihu nebo o zeleném čaji Longjing. V hlubokých horách provincie Yunnan vzniká čaj, který zraje. Pu’er 普洱茶. Starý, tmavý, zemitý. Zpočátku mě jeho vůně odrazovala, připomínala mokrý sklep a staré knihy. Ale když jsem pochopila jeho povahu, stal se mi průvodcem při pomalých večerech a sychravých dnech.

Pu’er není jen nápoj. Je to živý organismus. Některé cihly tohoto čaje jsou staré desítky let. Čaj, který se mění s časem. Tradičně se lisuje do různých tvarů, kol, cihel či hnízd a pije se ve společenském kruhu. V provincii Yunnan jsem viděla staříky, jak na tržišti sedí a pomalu si zalévají ten samý Pu’er už pošesté. Nepotřebovali mluvit. Jen seděli a pili. Čas plynul jinak.

Když se teď doma dívám na svůj čajový set, občas si připomenu tu jednoduchost. Ne vždy se mi chce zpomalit. Ale v těch chvílích, kdy to udělám, cítím, jak se mi s každým douškem zklidňuje dech.

A i když mě zítra zase čeká shon, dnes večer si udělám prostor jen pro čaj. Bez mobilu, bez hluku. Možná jen s jednou vzpomínkou na Hangzhou. Město mezi vodou, čajem a poezií, kde jsem se naučila, že skutečné umění čaje nespočívá v tom, jaký čaj pijete. Ale jak ho pijete.