Diagnostika dotazováním

Obecně je dotazování rozhovorem mezi terapeutem a vyšetřovaným, který nám poskytne širší obraz o tom, co se v těle klienta děje a proč se to tam děje. Na některé otázky nás může navést i naše pozorování, už od chvíle, kdy klienta poprvé uvidíme. Tyto otázky bychom neměli vynechat, je ale dobré mít ustálený postup dotazování, v rámci kterého necháme klienta odpovědět na standardní seznam otázek a přidáme ty, ke kterým nás povede naše pozorování, intuice a rozhovor s klientem.

Historicky se v dotazování vždy vycházelo z tradičních deseti otázek, pomocí kterých projdeme klientovy základní fyziologické funkce, stav jednotlivých částí těla, snášení tepla a chladu a případnou přítomnost a charakter bolesti. V praxi bych ale doporučila využití rozšířené verze, kterou ve své velké knize o diagnostice navrhuje Giovanni Maciocia, CAc, a to využití šestnácti otázek, které zahrnují více aspektů než tradičních 10 otázek.

Mezzi těchto základních 16 otázek tedy patří dotazování na: bolest, jídlo a chuť k jídlu, stolici a moč, žízeň a pití, hladinu energie, hlavu, obličej a tělo, hrudník a břicho, končetiny, spánek, pocení, uši a oči, pocity chladu, horka a výskyt horečky, emocionální symptomy, sexuální symptomy, u žen ženské symptomy a u dětí dětské symptomy.

Všechny tyto aspekty je vhodné u dotazování projít vždy a doplnit pak o konkrétní otázky, ke kterým Vás vzezření, Váš pocit a klientovo povídání zavede.

U dotazování je také vždy vhodné myslet na to, že každý klient je jiný. Někdo si nechce stěžovat, a to ani terapeutovi, podělí se tedy s Vámi jen o jeden nejvýznamnější symptom, který ho trápí a o ostatních Vám, pokud se přímo nezeptáte, vůbec neřekne. Může třeba mluvit o tom, že jej bolívá hlava, ale vůbec nezmíní, že má vysoký tlak, cholesterol, mívá řídkou stolici a unavený je, už když ráno vstane z postele.

Stejně tak existují i klienti, kteří Vám naopak popíší všechny jejich symptomy do nejmenších detailů, a to i ty, které by mnoho jiných vůbec nepovažovalo za významné a ani by je nenapadlo je zmínit.

Toto je dobré mít vždy na paměti a řídit dotazování tak, abyste od obou typů dostali podstatné a relevantní informace, zeptali se na vše, co by mohlo být důležité, a zároveň příliš nezabředávali do podrobností tam, kde to není úplně potřeba.

Závěrem tohoto úvodního povídání o dotazování považuji za nutné zmínit, že takto dotazování obvykle probíhá při prvním sezení. Při opakovaných sezeních už nebývá tak podrobné, trvá kratší dobu a zaměřujeme se na oblasti, které jsme jako podstatné zjistili ve vstupním vyšetření. Zároveň je ale potřeba se vždy zeptat tak, abyste se dozvěděli, co se od minula změnilo – zlepšilo, ale případně i zhoršilo – a abyste se také dozvěděli, jestli se neobjevil nějaký nový příznak nebo aspekt, který by bylo dobré prozkoumat a uvést do rovnováhy. Na začátku opakovaného sezení tedy otázkami typu „Tak jak jste se měl/a od minula?“ nebo „Co máme ve Vašem zdravotním stavu nového?“ nejspíš nic nepokazíte a můžete se hodně dozvědět.

Autor: MUDr. Petra Uríková