Hedvábná stezka: Jak Čína spojila svět obchodem a kulturou

Když se řekne Hedvábná stezka, představíme si karavany velbloudů obtěžkané pytli s hedvábím, kořením a porcelánem, pomalu se pohybující přes pouště, hory a stepi. Ale Hedvábná stezka nebyla jen obyčejnou cestou – byla tepnou, která po staletí pulzovala životem, obchodem a kulturou. Byla to dálnice starověku, po níž se nešířilo jen zboží, ale i nápady, víra, hudba a chutě.

Píše se 2. století př. n. l. a Čína se pod vládou dynastie Han rozhoduje otevřít světu. Císař Wu di posílá vyslance Zhang Qiana na dalekou výpravu. Ten se vrací s informacemi o vzdálených říších a cesta, která se později stane známou jako Hedvábná stezka (丝绸之路, Sichou zhilu), je na světě.

Název vděčí jednomu z nejcennějších artiklů – hedvábí. Tento jemný, lesklý materiál, který si Evropané nedokázali vysvětlit, se stal symbolem luxusu a tajemství.

Ale po stezce neputovalo jen hedvábí. Z Číny vycházely i porcelánové vázy, papír, střelný prach nebo lakované předměty. A opačným směrem proudilo sklo z Persie, víno z Kavkazu, koření z Indie i zlato z Říma.

Hedvábná stezka byla místem, kde se skutečnost mísila s legendou. Vyprávělo se například o „nebeských koních“ z Ferganské oázy. Podle čínských kronik šlo o tak silné a rychlé koně, že se zdálo, jako by pocházeli přímo od bohů. Císař Wu di byl natolik fascinován těmito příběhy, že vyslal vojsko, aby několik desítek z nich přivedlo. Koně se pak stali symbolem moci a prestiže celé říše.

Další příběh hovoří o princezně, která nevědomky přinesla hedvábí za hranice Číny. Byla provdána do vzdáleného království a nemohla se rozloučit se svými šaty. Hedvábník – brouk, který spřádá hedvábné vlákno – byl přísně střeženým tajemstvím. Princezna proto ukryla vajíčka bource morušového do svého účesu a odnesla je s sebou. Díky tomu se výroba hedvábí postupně rozšířila i mimo Čínu.

A pak tu byli samotní obchodníci, postavy skoro pohádkové. Mnozí cestovali stovky kilometrů jen s několika velbloudy a vírou, že v cíli naleznou bohatství. Vyprávělo se o mužích, kteří přišli do Číny jako chudí kupci a vrátili se domů jako vládci měst. Ale také o těch, kteří zmizeli v písku pouště Taklamakan, její jméno dodnes znamená „vejdeš a už se nevrátíš“.

Každé město na trase bylo jako perla navlečená na nekonečný náhrdelník. Bez nich by Hedvábná stezka nebyla živou cestou, ale jen pouhou čárou v písku.

Xian (西安) – srdce a začátek stezky. Tehdy známý jako Chang an (长安), byl metropolí, dynastií a místem, kde se rozhodovalo o budoucnosti Číny. Z jeho bran vyjížděly první karavany. Dnes tu stojí Velká mešita a muslimská čtvrť, které připomínají, jak hluboko sem sahaly vlivy z Blízkého východu.

Dunhuang (敦煌) – oáza na okraji pouště Gobi. Byla posledním místem, kde mohli poutníci načerpat síly, než vstoupili do nekonečných písečných dun. Dodnes zde stojí slavné jeskyně Mogao s tisíci buddhistickými malbami, které vyprávějí příběhy cestovatelů, mnichů a bohů.

Kashgar (喀什, Kašgar) – brána do Střední Asie. Trhy zde voněly kořením z Indie, koberci z Persie a čajovými lístky z Číny. Město bylo křižovatkou kultur: čínské, perské, arabské i turecké. Karavany se tu spojovaly, než vyrazily do nehostinných horských průsmyků Pamíru.

Samarkand – perská perla, město modrých kopulí a mozaik. Básníci jej opěvovali jako „klenot Orientu“. Tady se setkávali učenci, hvězdáři i umělci, a jejich práce se pak šířila dál do Evropy i Číny.

Bagdád – intelektuální centrum arabského světa. Město knihoven, vědy a filozofie, odkud se do Evropy přenášely znalosti antických myslitelů. I díky Hedvábné stezce Evropa znovu objevila Aristotela či Galéna.

Konstantinopol – poslední velký přístav na západním konci cesty. Tady se zboží z Asie nakládalo na lodě a putovalo do Evropy. Zlaté ulice města se třpytily hedvábím a drahokamy, které sem přivezli kupci z Číny.

Každé město mělo svůj rytmus, vůni a barvu, a všechny dohromady tvořily obraz světa, který byl propojený dávno před internetem.

Cestovat po Hedvábné stezce však nebylo jako vyjet si na nedělní piknik. Putování přes poušť Taklamakan znamenalo čelit žáru dne a mrazům noci, zatímco horské průsmyky Tianshanu či Pamíru mohly pohltit celé karavany. A přece lidé znovu a znovu riskovali své životy, protože věděli, že odměnou je nejen bohatství, ale i vědění.

Říká se, že Marco Polo, když ve 13. století dorazil do Číny, byl ohromen nejen nádherou císařských paláců, ale i tím, jak pestrý svět se mu otevíral. Svět, který by bez Hedvábné stezky zůstal Evropanům navždy skrytý.

Možná si myslíme, že Hedvábná stezka zůstala pohřbená pod pískem a časem. Ale její duch přetrvává. Čína dnes mluví o nové „Iniciativě pásu a stezky“, která má propojit svět obchodními cestami moderní doby – vlaky, loděmi a digitální sítí. Stejně jako kdysi, i dnes se obchod propojuje s kulturou, politikou a mocí.

Když jsem kráčela po starých hradbách v Xianu, dívala se na osvětlené město pod sebou a představovala si karavany, které se tu před staletími zastavovaly, uvědomila jsem si, že Hedvábná stezka není jen historie, je to most. Most, který nás učí, že i ten nejdelší krok začíná touhou vydat se na cestu.