Když se chci změnit, musím se naučit respektovat se

Podněty ke změnám k nám přicházejí zvenku nebo zevnitř. Dostáváme zpětnou vazbu nebo hodnocení v práci či ve škole. Někdy přicházejí s tím, co bychom měli změnit naši blízcí, partneři, děti, rodiče. Pro některé změny se rozhodujeme z vlastního popudu, na základě vlastní vize a touhy. Pro vnější a vnitřní impulzy ke změnám máme odlišnou intenzitu motivace. Co však mají společného je to, že ani v jednom případě změny nedosáhneme okamžitě stlačením zázračného tlačítka. Mnoho návyků v životě máme zautomatizovaných. To vlastně znamená, že se dějí ve stejném pevně zakořeněném vzorci podnět – reakce. Jedná o stejné dráhy v propojení neuronů v našem mozku. Trvalé změny tedy můžeme dosáhnout tak, že „popřepojujeme“ propojení neuronů, vybudujeme nové potenciální možnosti propojení na dráze mezi podnětem a reakcí.

Zpravidla chceme měnit to, co nám neprospívá, co pro nás není užitečné. Často se ke změnám odhodláváme až v situaci, kdy jsme stávajícím stavem frustrovaní, ohrožení nebo jsou jím ohroženy naše vztahy, zdraví, úspěch. Do změnového procesu tak vstupujeme oslabeni stresovou reakcí, která je pro úspěšné iniciování změny a dlouhodobé setrvání na cestě k jejímu dosažení velmi kontraproduktivní. Zvýšená hladina stresujících hormonů omezuje mimo jiné naši kreativitu jak změny dosáhnout, dostává nás spíše do hraničních postojů – bojuj (se sebou) nebo uteč (rezignuj na svůj záměr). A co víc, připoutává naši pozornost k nezdarům a negativním aspektům změnového procesu a tím omezuje možnost všímat si i malých pokroků a úspěchů na cestě ke změně.

„Pouze tehdy, pokud je naše mysl otevřená,

může se učit a porozumět a změny mohou nastat.“

Jon Kabat-Zinn

Naopak mysl klidná, je mysl otevřená tomu, jak dovedně se změnou zacházet. Jak se například i přes předchozí neúspěchy tentokrát nenechat odradit a nevzdat se. Zaměříme-li se na zklidnění mysli pokaždé, když se spustí naše stresující automatické reakce na změnu, máme šanci se ze stresové reaktivity vymanit a ke změně začít zaujímat jiný postoj.

Neklidná a stresovaná mysl je příležitostí k jejímu zklidnění. Jakmile začneme pozorovat některé z typických automatických reakcí, přichází naše příležitost. Můžeme si začít pokládat otázky, které otevírají naši mysl, dělají ji zvídavější.

Jak se sebou mluvím?

Co dělám?

Jaké myšlenky se objevují v mé mysli?

Jak se cítím?

Tím jsme se svojí potřebou změny v kontaktu, máme možnost poznávat své naučené vzorce, lépe pochopit motivaci ke změně, méně se stresovat. Pozorováním a uvědomováním si toho, co situaci doprovází, zastavujeme ničivou spirálu dalších a dalších destruktivních myšlenek a negativních emocí, které nás oslabují na cestě ke změně. Jsme v přítomném okamžiku a z něho čerpáme energii a sílu jak u změny vytrvat.

Příklad z ložnice

V noci se probudíte a nemůžete usnout. Čas utíká, ráno se pomalu začíná přibližovat a vy stále nic. Co u sebe v takové situaci pozorujete? Dovedli byste si vybavit nějakou typickou reakci? Ať už v tom, co děláte, jak přemýšlíte nebo jak se cítíte? Pravděpodobně ano, a nejspíš si uvědomíte, že vaše reakce jsou si hodně podobné. Noc co noc.

Situaci, kdy nespíte potřebujete změnit. Chcete spát. Čím víc se snažíte, tím méně se to daří. Objevují se další a další zneklidňující myšlenky. Např. jak budete schopni celý následující den fungovat, když jste spali pár hodin. Cítíte se více a více unavení a úzkostní nebo možná vzteklí. Zázračné tlačítko jak spánek spustit neexistuje a pokud nejste zvyklí řešit to pilulkou na spaní, jste v pasti.

Co tedy s tím? Pokusit se respektovat to, že momentálně místo spánku je s vámi v ložnici přítomen ne-spánek. Ano, slyším vaši námitku. V půl třetí v noci potřebujete spát. A trpělivě vám opakuji, že s vámi je v tu chvíli ne-spánek a nikoli spánek. To, o co se snažíte, když s nespánkem bojujete a toužíte po spánku, zvyšuje míru vašeho neklidu a změně stavu nespánku ve spánek zabraňuje.

Odpor k nespánku vám bere energii a oslabuje vůli k tomu, uvědomovat si stav, ve kterém právě jste ( nespánek) a respektovat a akceptovat ho (dovolit ne-spánku, aby s vámi v ložnici byl), tím zklidnit mysl, otevřít ji i jiné představě jak usnout (dovolit spánku, aby nastal).

Je to vlastně paradox. Když se chceme změnit, největší podporu si dáme tím, že akceptujeme a respektujeme stav, ve kterém jsme právě teď (netrpěliví, s nadváhou, hádaví, nedůslední, nespánek).

Odpor k tomu, jací jsme, oslabuje naši vůli i energii vytrvat na cestě ke změně a změny dosáhnout. Odpor váže naši pozornost k tomu, že něco nechceme. Tím je mysl omezená, nevidí příležitosti jak změny dostáhnout, jak najít pro nás tu správnou individuální cestu. To, čemu dáváme pozornost sílí. Jsme-li zaměřeni na ne-chtění, to co nechceme přiživujeme.

„Změna sama o sobě nikdy není bolestivá.

To, co ji dělá bolestivou, je odpor ke změně.“

Buddha

Mohlo by se zdát, že respektovat a akceptovat to, s čím jste nespokojení a chcete to změnit, je nesmysl. Přimlouvám se za to, že je to něco, co nás nikdo neučil, protože to sám neměl možnost poznat. Není to ani pasivní rezignace. Respektovat a akceptovat sami sebe ve stavu „před změnou“ vyžaduje moře odvahy a taky soucitnosti a laskavosti k sobě samým. Dobrou zprávou nám může být to, že je to něco, co se můžeme naučit. Je to trénovatelná dovednost, jak se akceptovat a respektovat takoví jací jsme, abychom se mohli změnit.

Autor: Ing. Marcela Roflíková, MBA