Nebuďme na sebe zbytečně přísní

Proto bych to celé otočil a začal takto: Buďme na sebe laskaví. Nejen jeden na druhého, ale především sami na sebe. Odbourat sebe-posuzování a sebehodnocení, řešení, zda jsem dost dobrý či dobrá. Zda jsem dost atraktivní, vzdělaná, moc hubený, moc při těle. Zda jsem dobrý rodič, partner, milenec. Zda jsem zodpovědný zaměstnanec, pořádný dříč, úspěšný podnikatel. Zda vůbec stojím za to být.

Bohužel v dnešní době nám okolí často hází klacky pod nohy. Už od základních škol se dostaneme do osidel posuzování (oblečení, telefon atd.). Medvědí službu pak dělají především sociální sítě. Na sociálních sítích to vlastně o ničem jiném není než o porovnávání sebe s těmi druhými. A jde to tam dost těžko, protože každý tam dá jen to nej. A tím nej myslím dvě strany mince. Na jednu stranu se to na sítích hemží dokonalými zážitky a fotkami z dovolených, z práce, domova, v podstatě odkudkoliv a přispěvovatel v tu chvíli očekává pochvaly, obdiv, wau efekt.

Na druhou stranu je velká část příspěvků také o tom, jaký jsem zrovna chudáček. Teď jsem v nemocnici, protože jsem si narazil koleno. Honem dát dvě tři fotky na Facebook nebo stories na Instagram. Teď už trpím dvě hodiny na úřadu, a tak by se dalo pokračovat dál. Někde mezitím se motají příspěvky s duchovní tématikou (ó ano, taky je rád sdílím), a pokud se chci opravdu lišit, dám všední příspěvek z všedního dne. Ať už byste se zařadili kamkoliv, nebo máte svojí vlastní kategorii, vždy jde o to, přijmout od co největšího publika co nejvíce pozornosti. Protože pozornost je co? Pozornost je energie, kterou my si čerpáme od druhých, místo abychom si jí dali sami sobě. A proč si ji nedokážeme dát? Právě proto, že nejsme vůči sobě dostatečně laskaví. 

A já vám něco řeknu. My všichni, každý jeden za sebe, jsme dokonalí přesně takoví, jací jsme. Nemusíme se s nikým srovnávat a porovnávat, nemusíme se snažit být perfektní, nemusíme řešit, jaké máme chyby. Stačí jen být! To, že jsme, z nás činí to, co jsme. Dává to smysl? Prostě jen buďme a buďme na sebe laskaví a život už nás povede tam, kam má. Je to velice prostá věc a zároveň ta nejsložitější vůbec. Být. Jen být. Nic jiného. Okamžik za okamžikem prožívat jen absolutnost bytí. Být každičký okamžik v módu: „Teď jsem a co je, to je.“ Nic jiného od vás život neočekává, nic jiného není třeba. To vše ostatní totiž přijde samo.

Myslíte, že to tak není? Říkáte si, že se tak necítíte? Tak až dočtete tenhle článek, odložte mobil, tablet. Vypněte počítač, televizi i rádio. A vyrazte ven. Do přírody, do co nejvíc divoké přírody, kterou máte blízko sebe. Dopřejte si několik minut pro sebe. Najděte se. Zavřete oči. Dýchejte. Nádech… a výdech… nádech… a… výdech, a ještě jednou nádech a výdech. A představte si plamínek svíčky, který plápolá ve vašem nitru. Zkuste na něj zaměřit svou pozornost a s každým nádechem ho zvětšovat a zesilovat jeho záři. A tu záři teď s výdechem rozlejte do celého těla a klidně i ven z těla skrze kůži.

Vidíte? A to jste Vy. Tohle světlo, tahle záře. Naprosto dokonalá. A když do toho přijde nějaká myšlenka „Ale já…!?“ No tak jí poděkujte, nadechněte se a jemně jako do bublifuku tu myšlenku či pocit nebo emoci vyfoukněte jako bublinu, která se jemně rozpustí jako mlha.

Já jsem…

Autor: Ing. Martin Janouch