Rozhovor s Benem Kurasem

Předpokládám správně, že „Cesta želvy“ znamená, jak se kdysi říkávalo, „kliďánko želvička“, tedy totéž, co Komenského „veškeré kvaltování toliko pro hovada dobré jest“ a že tedy studuje způsoby, jak ten dnešní shon zpomalit?  Zkusím tedy vše odpovědět z tohoto úhlu. To zdraví bych sečetl asi takto: Trpím již řadu let spondylózou. To je srůstání páteře, tedy srůstání obratlů v jeden klacek. Jsou to obratle hrudní, takže mně ztěžují pořádný nádech a při námaze, jako chůze do kopce, jakoby do páteře vrážely hřebík. Mám na to různé cviky, včetně dýchacích, ale plně rozcvičit to už nejde a občas si musím pomoct nějakým tím brufenem. Beru taky pravidelně různé přírodní přípravky jako magnesium, kurkumin, spirulina a maca, které různým způsobem relaxují, detoxikují nebo energizují. Před téměř třemi roky jsem měl mozkovou mrtvičku, po níž mně zůstala třetina zorného pole trvale zatmělá, takže mizerně vidím, nemůžu řídit, trvalo mně chvilku, než jsem se s tím zase naučil psát. Bylo to kardio-vaskulárního původu, který se řešil dvěma srdečními zákroky prováděnými skrz tepny a kardio-stimulátorem. Je to provázeno trvalým vysokým tlakem a nutností ředit krev. Mozek mně ale funguje na plné obrátky. Určitě jsem ještě něco zapomněl vyjmenovat, ale jinak se cítím poměrně v pohodě, vzhledem k věku 78.

V Londýně jsem chodíval na víceméně pravidelnou akupunkturu a reflexologii, po trvalém přesunu do Prahy před pár lety jsem tu nenašel nikoho podobně důvěryhodného. Cvičím si pravidelně 8 brokátů Qi Gongu, které mně trochu zmírňují tu spondylózu, a od čtyřicítky pěstuji taoistický sex. Čínskou medicínu beru ne jako alternativu nebo náhražku medicíny západní, nýbrž jako její doplněk, spíš preventivní. A taky vím, že čínská medicína na Západě, tedy i v Česku, je velký byznys a je v ní určité procento podvodníků, které není úplně snadné rozpoznat od těch poctivců.

Politikou ani ekonomikou se nenechávám deprimovat, vnímám Česko jako ještě o chlup svobodnější, tedy alespoň ve svobodě projevu, než západní Evropu. Tam mně vadí všechny ty cáklé ideologie shrnované pod pojmy politická korektnost a wokismus, tedy nové odrůdy progresivismu. Tady mě rozčiluje zdejší častá nespolehlivost, nekomunikativnost, nevlídnost, neopětování přátelských projevů, neodpovídání na e-maily, nepřesné informování, a hlavně neustálé vysvětlování, proč takový či onaký návrh nebo nápad nelze realizovat. Ale Svatá Prozřetelnost mě požehnala o 25 let mladší ženou, která dokáže všecko obrátit ve srandu a rozchechtat se nad věcmi, jimiž já bych se nasíral. Nebo dokonce ještě nasírám.    

Mám dostatečně přečtené dějiny, abych současné „vymknutí doby“ bral ve srovnání s jinými zatím jen jako zaškobrtnutí. Máme se pořád ještě moc dobře, i když je asi čas se připravovat na horší. I to ale pořád znamená jen se uskrovňovat a trochu zchudnout, naše životy zatím zdaleka nejsou ohroženy. Jsem pamětník komunismu 50. let, a k těm máme ještě hodně daleko. Pár ekonomů už sice předvídá „polykrizi“, to je několik krizí různých typů spojené v jednu masivní, která by prý měla přijít koncem letošního roku. Takže líp určitě nebude. Taoismus nevnímám jako „světový názor“, nýbrž návod, jak obracet v komedii, co se nám jeví jako tragédie. Komedie, jak vědí psychosomatici, je sama o sobě léčivá. A ztráta smyslu pro humor provázívá nástup totality.

Plynutí s proudem tvoření, zkoumání neznámého, podílení se na tvoření užitečných věcí, událostí, situací nebo vztahů, přijímání změn a nejistoty. Návod, jak přetvářet negativa v pozitiva, překážky ve stimuly a inspiraci. To je Tao obecně. V sexu to znamená neukvapenost, nesobeckost, přizpůsobení tempa tomu pomalejšímu, tedy ženskému, ohleduplnost k jejím potřebám. U muže to znamená mimo jiné sex bez ejakulace. Tedy zastavení a vtažení ejakulační energie. To zas zpětně od ženy generuje léčebnou energii, kde naopak ukvapenost a sebestřednost je jejím plýtváním.       

Taostický sex pěstovala v Číně vždy jen menšina, obvykle vrstva mudrců a aristokracie, a to ještě ne všechna. Nedělejme si iluze, že Čína je taoistická. Taoismus, se svou lehkostí a humorem, tam byly vždy víra a praxe menšinová a vládl jen krátce za jedné císařovny. Po většinu doby většina Číny myslela a jednala konfuciánsky, tedy přísně, toporně, disciplinovaně, autoritářsky. Dnešní Čína konfuciánství míchá s leninismem, a tato kombinace z ní dělá společnost sice efektivní, ale krutou. Prvky taoismu najdeme spíš ve společnostech, jako je Falun-Kung, proto jsou čínskou vládou tak tvrdě potlačované a perzekvované.     

Já jsem se vždy učíval, že ledviny jsou naopak orgán Yang, dokonce ze všech orgánů nejvíc Yang, tedy s energií maskulinní, expanzivní a agresivní. Porucha ledvin pak bývá způsobena potlačováním agresivity a vzteku, vysvětluje třeba zenový lékař George Ohsawa. Současný stav Západu nás sice vyčerpává, ale určitě ne „víc než kdy jindy“. Skutečně jsme už měli horší období. Mívala je i Čína - éra Mao-cetunga byla jednou z nich, druhá světová válka s japonskou okupací byla další taková, a dnešek není ani v Číně nijak zvlášť harmonický a rozhodně ne taoistický. Islám prakticky nikdy z plýtvání sexuální energií v agresivitě za celé své dějiny nevyšel, pořád potřeboval něco dobývat, ovládat a ždímat z toho energii. A Rusko si svou potlačenou sexuální energii vybíjí znásilněním Ukrajiny. Myslím naopak, že Západ je na tom pořád poměrně líp než všichni ostatní. Je to totiž jedna z mála civilizací ochotná a schopná přijímat, vstřebávat a přetvářet užitečné aspekty od jiných a přitom zůstat sama sebou. V tom posledním aspektu teď kulhá, takže sama sebou být přestává.   

Marcello Mastroianni se proslavil výrokem „žena má pravdu, i když se mýlí“. A že on těch žen prostudoval hezkou řádku. Co to radí nám, dnes? Nechat ženy, ať jsou ženami, nehádat se s nimi o pravdě, nesoutěžit s nimi, neutlačovat je a neomezovat, a soustředit se na užitečné tvoření, které je hlavím aspektem mužství, tedy energie Yang. Ženy mají obvykle menší ego než muži a snadněji přijdou na to, že – pozor, ne, že se mýlily (to nikdy nepřipadá v úvahu), nýbrž že mohou být i jiná řešení a jiné způsoby, jak muže vést k tvořivosti. Pamatujme, že muž je nejšťastnější, když se mu podaří vytvořit něco nového, nebo těžkého a komplikovaného a porazit všechny ty překážky, kterými se musel proklestit. A žena je nejšťastnější, když vidí, jak se jejímu muži tvoření daří a jak ho může obdivovat.

Živím se psaním a přidruženými řemesly jako překlady a rádio už přes padesát let, takže otázky proč a k jakému účelu si už nekladu, jedu v tom setrvačností jakoby z kopce. Je pravda, že se stále častěji cítím nucen se opakovat, když zjišťuji, kolik lidí ještě nezaregistrovalo, co sděluju. Ale nepíšu jen kvůli nějakému „výraznému sdělování“, snažím se hledat v událostech komedii a jako takovou ji předávat. Opět s tím vědomím, že humor je tím pokusným kanárkem v dole. Když umře, brzy po něm umírá vše ostatní.

Ze zvědavosti jsem na to párkrát šel i já. A zjistil jsem, že praktikantky nevěděly, že podstatou sexu tantrického a taoistického je právě to zadržení ejakulace, a masáže jsou tu na to, aby to pocvičovaly. Místo toho se ona takzvaně tantrická masáž stává obyčejnou pornomasáží. A plýtváním energie, místo jejího hromadění. „Jen o reprodukci“ je sex pouze v katolické víře. Už judaismus jej vnímal jako způsob sbližování partnerských duší, hodný častého pěstování, a to hlavně ve prospěch ženy. Neuspokojování ženy v sexuálně aktivním věku bylo bráno jako legitimní důvod k rozvodu a odškodnění ze strany neplnícího manžela.    

Pornografie ve smyslu erotického umění asi existovala vždy. Třeba indická kultura se jí hemží, a to třeba i na chrámech, čili v náboženském kontextu. Nemusí na ní být nic negativního, jestli se bere jako učebnicová pomůcka k sexu skutečnému, tedy návod, jakými všelijakými kejklemi se dá v sexu žonglovat. Destruktivní činností se stává jen tehdy, je-li náhražkou za skutečný sex.

Zkoumat spolu, tedy muž a žena, jaká rozkoš generuje jakou duchovní tvůrčí energii, a jaká jí plýtvá, věnovat se těm tvořivým a vyhýbat se těm plýtvavým.

Procházíme v dějinách nebývalou fází narušení přírodního řádu zašmodrcháním pohlaví a sexuální identity, genderismu, transgenderismu, polysexismu, a jak všelijak chceme ten zmatek pojmenovávat. Možná si tím ta rozmazlená generace musí projít v rámci jakéhosi toho „sebehledání“.  A možná je to jedna z těch polykrizí, kterou si tato generace musí projít, než sama objeví, že člověk je součástí přírody a přírodních zákonů. Nedoporučoval bych to potlačovat násilím, ale měli bychom před tím alespoň chránit děti do dospělého věku, kdy za sebe mohou přijímat právní odpovědnost. Chránit jak? Ne tak, že bychom dětem zakazovali vciťovat se do opačného pohlaví, nebo si na ně třeba i hrát, to děti dělávaly vždycky, a v pubertě to může i přispět k vzájemnému chápání. Ale třeba tak, že indoktrinace dětí dospělými k fyzické změně pohlaví by měla být stejně trestná jako jejich sexuální znásilňování.   

Zastavováním ejakulace. A pak odevzdáním její nahromaděné energie na chtěné plození v době ženiny oplodnitelnosti. Ženě, v níž muž mezitím taoistickým sexem nahromadil blaho, aby je mohla odevzdat blaženému plodu k co nejblaženějšímu narození. Ale opět si připomeňme, že šlo o osvícenou menšinu.

Vědět, že je k něčemu užitečný a že to někdo uznává a oceňuje.

Nehonit se za snadným uspokojením a využívat všech plezírů k posilování kreativity. Latinské „carpe diem“ (doslova „uchop den“) neznamená vyžívat se požitkářsky v prchavých rozkoších, nýbrž využívat každé chvilky přítomného času k tvořivé činnosti, která by však zároveň byla blažená, oblažující a blahodárná. 

Knížky Benjamina Kurase můžete najít např. zde:

http://www.pi-shop.cz/kuras/