Sex ve starověké Číně

Sex v taoistické Číně byl součástí pěstování zdraví. Úcta k rodině a odpovědnost vůči předkům byla základem pohledu starověké Číny na kultivaci sexuálního spojení muže a ženy. Toto spojení mělo přinášet radost, ozdravení a emocionální uvolnění. Zároveň sloužilo k dosažení nejvyšší harmonie.

Sexuální příručky se však neomezovaly jenom na prostý popis sexuálního spojení. Obsahovaly cenné informace, jak uspokojit ženu, vzpružit muže, kdy počít syna, či jak připravit a kultivovat své tělo, aby sex nebyl pouze tělesným cvičením, ale silným prožitkem skutečného splynutí. Mimo to, příručky sexu měly i neobyčejně dobře rozpracované informace o průběhu těhotenství, prenatální péči, životosprávě, péči o ženu během porodu a po porodu.

Zplození syna bylo povinností, protože každý zde na zemi musel zanechat následovníka, který převezme péči o síň či oltář předků.

Proto v Číně nikdy neuspěli vyslanci křesťanské víry. Se svojí filozofií Číňané považovali celibát za něco neakceptovatelného. Jejich naplnění života bylo zcela odlišné. Proto tito vyslanci buď splynuli s prostředím, nebo se vraceli s nepořízenou zpět do domovských zemí, v horším případě byli dohnáni k útěku nebo ukamenováni.

Do deseti let byla děvčata s chlapci vychováváni společně. Od deseti let byla děvčata přesunuta a přísně střežena v ženských příbytcích (ne tak u chudých vrstev, kdy dívky s chlapci trávili společný čas na poli).

Po první menstruaci byl vstup do světa dospělých žen děvčaty absolvován pomocí jednoduchého domácího obřadu ŤI-ŤI (dosažení vlásenek). Jakmile dívka prošla obřadem, začala si vyčesávat vlasy nahoru, to bylo znamení pro celé okolí, že je dívka připravena na vdávání. Panenství bylo základní podmínkou pro přijetí za hlavní manželku u vyšších tříd. Hlavní manželka byla významnou osobou celé domácnosti, a to prakticky navždy. 

Mladí muži ve dvaceti letech obdrželi čapku mužnosti v rámci velké rodinné oslavy. Očekávalo se, že následně po tomto obřadu se ožení a v domácnosti přibude žena, která převezme péči o dům a jeho rodinu a přivede mu na svět nejméně jednoho syna.

Sňatky ve vyšších třídách starověké Číny se uzavíraly striktně nepříbuzenské a muž si nesměl vzít ženu stejného příjmení. Později, kdy měly příjmení i nejnižší vrstvy, se toto vztahovalo na všechny obyvatele Číny.

Pro sjednávání svatby se užívali dohazovači. Dívka nemohla o svém ženichovi rozhodovat. V raných dobách se budoucí manželé viděli poprvé na setkání obou rodin spojeném s hostinou. Zde si předali dary a do svatby si je i vzájemně posílali. Ženich sice mohl v této chvíli ještě od svatby odstoupit, ale nestávalo se to.

Na společném setkání rodin a hostině byl stanoven den sňatku a zkontrolováno věno a obě rodiny vyjádřily souhlas. V minském období se proces zkrátil, budoucí manželé se poprvé setkali na obřadu a ženich sundal závoj nevěstě v síni předků, kde jim ji též představil.

Svatba se slavila během obřadné hostiny a v noci byla naplněna, ráno pak muž představil při zvláštním obřadu svoji ženu svým předkům. Sestry, sestřenice či služky, které si dívka přivedla, zcela automaticky zaujaly místa vedlejších manželek. Po třech měsících se svatební obřad opakoval již mnohem slavnostněji a teprve tehdy byl sňatek stvrzen. Takže manželé měli takové tříměsíční zkušební období, ale málokdy se stalo, že by manželství nebylo stvrzeno. Pomyslete na věno a všechny utracené peníze za hostiny a společenskou prestiž.

S hlavní manželkou se sexuální akt vykonával v plodné dny, s ženami nižší třídy pak v ostatní dny. Pokud zemřela hlavní manželka nebo byla zapuzena, muž se již nemohl oženit. Žádný další sňatek již neměl obřadnost a váhu prvního sňatku. Bylo možné žít s některou ze svých konkubín a zplodit s ní syny.

Obyčejní lidé měli mnohem bohatší sexuální život. Na jaře se většina rodin stěhovala za prací do polí a pořádaly se tam jarní slavnosti, jejichž součástí bývaly tanec a zpěv s erotickým nádechem obracející se ke kultu plodnosti. Během slavností si chlapec vybral dívku a měl s ní pohlavní styk. Dívky mohly přijmout či odmítnout nápadníka nebo ho vyměnit. Takto vzniklé svazky pak pokračovaly celé léto. Pokud dívka otěhotněla, na podzim jejich spojení posvětila rada starších a na zimu se pár vracel již jako manželský. Tento přirozený výběr tak zajišťoval vlastně skoro stoprocentní jistotu příchodu potomků do rodiny.

A pokud jste se zasnili a zajímalo by vás, jak na tom byl sám „Syn Nebes“, tedy císař, tak nevím, zda to měl zrovna v tomto směru jednoduché. Císař, jako nejvyšší vyvolený má maximum TE a potřebuje velké množství partnerek, aby ji mohl vyživovat a zachovávat.

Ženská část paláce, která mu byla k dispozici čítala 1 císařovnu, 3 manželky, 9 manželek druhé třídy, 27 manželek třetí třídy a 81 konkubín. A to vše dle starobylé čínské číselné magie. Číslo tři, první liché číslo po jedničce zastupuje silnou mužskou potenci a devítka představuje její hojnost, násobením pak těchto dvou magických čísel získáme 27 a 81, proto tyto počty žen jednotlivých tříd. Což celkem čítá 121 oficiálních žen. A nyní si představte tu řevnivost a intriky, aby se dámy dostaly do ložnice svého pána. Protože ve chvíli, když některá z žen porodila syna, okamžitě vystoupala hodně vysoko na společenském žebříčku.

Císařovi manželky vybírala většinou císařovna matka. Z celé říše se svážely dívky odpovídajícího věku z dobře postavených rodin. Z nich pak byly vybrána císařovna a manželky, případně i konkubíny. Dívky tak byly obětovány ve víře, že rodina se dostane blíže k císařskému dvoru a k výhodnějšímu postavení.

O pohlavním styku císaře se vedly přesné záznamy rudými štětci. Tuto organizaci měly na starosti dvorní dámy, které u všech císařových žen monitorovaly menstruaci, plodné dny, těhotenství a porody. Tyto záznamy byly důležité, protože podle toho se u chlapců vypočítávala jejich schopnost stát se císařem. Prvorozenost totiž nebyla zárukou, že to bude ten správný „Syn Nebes“. V tomto případě byla důležitá řeč hvězd.

Císařovna přicházela k sexuálnímu styku na řadu ve svých plodných dnech, vždy po mnoha stycích s ženami nižší třídy, protože ve starověké Číně věřili, že plodnost císaře byla častými pohlavními styky potencována, aby pak mohl zplodit mužského potomka. Pouze manželky mohly v ložnici císaře setrvat do rána. Konkubíny opouštěly ložnici před svítáním.

Jak vidíte, život císaře byl náročný a přes všechnu snahu okolí a široký výběr žen ne vždy byl schopen na svět přivést mužského potomka. A tak ani starověké čínské dynastie se nevyhnuly problémům hledání „Syna Nebes“ v urozených rodinách svých příbuzných a boj o trůn byl stejně tvrdý jako v křesťanské Evropě.

Autor: Bc. Renáta Lien Čepelková, DiS.