Pekingská opera

Pekingská opera, navzdory svému názvu, nevznikla v hlavním městě Pekingu, ale koncem 18. století ji přivezli herci z provincie Anhui na oslavu 80. výročí císaře Qianlonga. V současné době existuje jako národní divadlo klasického dramatu v Číně – hudebně-dramatické divadlo hlavního města (Peking neboli metropolitní opera).

Číňané přenesli do svého umění částečku své duše, představivosti a talentu. Pochopení čínského divadelního umění přispívá ke správnému a úplnějšímu pochopení specifických rysů historie, ideologie a psychologie lidí, kteří toto umění vytvořili. Pekingská opera je produktem tradiční kultury. S velkou plností a bohatostí barev zachycuje minulost země, moderní realitu, přesvědčení a fantazie lidí. Obchodníci a lékaři, soudci a vojenští vůdci, zpěváci a vznešené mladé dámy, rebelové a lupiči, lamaističtí a buddhističtí mniši, nevinné duše a nebešťané – takový je pestrý a hlučný svět obrazů Pekingské opery, zachycených v jejich základních rysech a projevech, s jejich přirozenými názory a postoji k životnímu prostředí. Představení Pekingské opery se vyznačují pocitem stability, integrity a racionality. V tomto divadelním světě vedle sebe koexistuje dobro a zlo, radost a utrpení, všednost i nadpřirozeno, které se vzájemně doplňují nebo na chvíli odsouvají, ale téměř nikdy se neničí a nepopírají. Království a dynastie, období válek a klidu jsou nahrazeny, ale světový řád zůstává nezměněn.

Pekingskou operu se svým komplexním souborem ideologických a estetických vlastností a konceptů nelze jednoznačně srovnávat s žádnou z etap vývoje prostudované evropské kultury. Ve zdokonalování uměleckých prostředků zděděných z minulosti se projevil tvůrčí génius lidí, kteří vytvořili umění pekingské opery. Zde se v té či oné míře uplatňují umělecké zkušenosti, formy a techniky charakteristické pro tak nepodobné fenomény literatury a umění, jako je klasická poezie, pohádka, divadelní frašky, písňová a taneční představení.

Umělecká kultura Číny je kulturou narážek. V éře Tang vznikl zvláštní metajazyk, přístupný pouze zasvěceným, jazyk samotného jádra čínské kultury. Pochopením obrazu, poezie nebo dokonce tance plného symbolů si člověk jako by ověřil svou příslušnost k tradici. Pro diváky, kteří neznali spletitosti pekingské opery, zůstává řada ryze specifických atributů představení nepochopitelných. Otázky, které vyvstávají při sledování Pekingské opery, se týkají znalostí historie, zvyků, kultury a společenských základů Číny.

Divadelní estetika Pekingské opery se setkává s okázalostí a nádherou jevištního kostýmu, zvláštním způsobem jevištní řeči založeném na modulaci slov a frází, pronikavými zvuky zpěvu falzetu, hlasitým zvukem orchestru, ornamentem a intenzitou barevnosti hereckého líčení, které udivuje svou fantazií, symbolikou rekvizit a jevištním gestem.
Herec Pekingské opery potřebuje znát základy národních hereckých dovedností – to jsou „čtyři dovednosti“ (zpěv, recitace, napodobování a pantomima) a „čtyři techniky“ (hra rukama, hra s očima, hra s tělem a kroky). Již na počátku dynastie Qing rozlišovali čínští divadelníci téměř tři desítky různých pohybů nohou a asi čtyřicet druhů pohybů pažemi a rukávy.

Stejně jako v dřívějším divadle se i ve velkoměstském dramatu zachovalo rozdělení postav do čtyř hlavních rolí. Liší se podle principu pohlaví, věku, individuálních vlastností jevištního charakteru.

Divadelní kostým pekingského hudebního dramatu není historicky specifický. Podle divadelního oblečení je těžké určit, ve kterém historickém období postava účinkuje. Navzdory skutečnosti, že styl oblečení se v různých dynastiích měnil, kostýmy herců pekingské opery se prakticky nezměnily. Hrdina se vždy objevuje v oděvech z éry dynastie Ming, doplněných o detaily charakteristické pro pozdější nebo dřívější časy. Hlavním kritériem pro výběr kostýmu je role a konkrétní role herce. Určují také barevné schéma kostýmu. Císař tedy nosí žluté šaty a členové císařské rodiny nosí světle žluté tóny; vyšší třídy se oblékají do červených obleků; postavy ctnostné a oddané se objevují v modrých šatech; mladí lidé – v bílé a starší – v hnědé.

Složení pekingského hudebního dramatu je různorodé a závisí na interpretaci obrazu: jeho barva a vzor mohou určovat sociální postavení hrdiny, jeho charakter, osud atd. Existuje několik tisíc druhů líčení pro postavy pekingské opery, které symbolizují jeden nebo jiný obraz.

Barevné schéma v tradičním divadle je přísně regulováno a každá z dvanácti barev symbolizuje určité vlastnosti a charakterové rysy. Hlavními barvami jsou červená, fialová, bílá, žlutá, černá, modrá, zelená, růžová, šedá, hnědá, zlatá a stříbrná. Pro odstínění a zahuštění primárních barev se často používají jiné barvy, nanášené na obličej ve formě pruhů. Dlouhodobý vývoj umění líčení vytvořil obecně uznávané konvence metod líčení a jejich symbolického významu. Znalost těchto symbolů přispívá k lepšímu pochopení děje hry. Diváci, kteří rozumí pekingské opeře, postavu okamžitě poznají, když uvidí kompozici líčení. A tato tradice se pečlivě předává z generace na generaci. Vývoj maskérského umění přitom nevytlačil z jeviště divadelní masky, které na jevišti koexistují s líčidly.

Symbolika jevištního obrazu v čínském divadle je často navrstvena na věci bez ohledu na jejich přirozené vlastnosti, nemá vyjadřovat podstatu, ale označovat určitou kosmickou strukturu. Čínský divadelní aforismus zprostředkovává estetickou jemnost divadelní hry: "V pravdě se rýsuje klam, v klamu – pravda."

Čínské divadlo neopustilo symboliku lidových rituálních podívaných, dalo jí estetickou kvalitu, podřídilo ji požadavku stylové jednoty. Estetické principy divadelní tradice Číny jsou zaměřeny na spojení symbolického a skutečného v uměleckém obrazu a důraz na symbolické kvality divadelního představení nevylučuje zájem o historickou pravdu života a detaily každodenního života.

Jak říkají Číňané: „Umění pekingské opery je pokladem čínské národní kultury, vyjadřuje čínského národního ducha. Umění pekingské opery by se mělo předávat z generace na generaci." Byla to touha zachovat tradice, touha vštípit porozumění, lásku, úctu k čínskému národnímu umění od dětství a vychovat novou generaci umělců pekingské opery.

Dnes se v Číně v parcích a na náměstích často setkáme se skupinami amatérských herců, kteří shromažďují a studují pekingskou operu, vyměňují si zkušenosti, čímž se snaží zlepšit své dovednosti. Je opravdu velmi zajímavé pozorovat mladé lidi, kteří se snaží interpretovat čínskou historii zábavnou formou na ulici, díky čemuž umožňují pochopení tohoto žánru současníky.

V současné době je Pekingská opera největší formou čínského divadelního umění, které nemá obdoby, pokud jde o bohatost jevištního repertoáru, počet účinkujících, počet diváků a také hluboký dopad na společnost.

Pekingská opera je významným fenoménem nejen čínské, ale i univerzální kultury, který si v mnoha ohledech stále zachovává svou uměleckou a poznávací hodnotu.

Při putování Čínou je návštěva představení neodmyslitelnou součástí cesty. Jedná se o neskutečný zážitek, nicméně bez historických a kulturních kontextů si divák vychutná pouze zlomek tohoto fenomenálního umění.

Autor: Mgr. Hana Vitochová