Výchova dítěte z pohledu východní a západní filozofie

Na samém začátku je třeba si uvědomit, že děti byly, jsou a budou stále stejné. Napříč kontinenty. Hravé, veselé, zvídavé, napodobující a nasávající… Určitě bychom mohli ve výčtu přirovnání ještě dlouho pokračovat a kdo procestoval kus světa ví, že nejkrásnější obrázky, které pořídil, byly fotografie dětí. Stejně tak rodiče, vychovatelé a učitelé po celém světě usilovali a usilují o to, vychovat z dítěte šťastného, samostatného a spokojeného člověka. Proč se tedy někdy daří a jindy výchovu provází velká hromada problémů?

O výchově toho již bylo napsáno mnoho. Rady a doporučení týkající se umění výchovy najdeme v dílech jak starých, tak současných autorů. Není snad možné objevit v průběhu časů období, které by se tímto tématem nezabývalo. Je to zcela přirozené, protože výchova je jevem, který člověka prostě doprovází. Zároveň se však říká, že co člověk, to názor – a to platí i ve výchově, na niž existuje nespočet pohledů. Na výběr máme Respektující přístup, Uvolněné rodičovství, Výchova Nevýchovou, Kontaktní rodičovství, Efektivní rodičovství… Jak se vyznat v tolika rozdílných, často protichůdných pojetích? Které z nich si vybrat?

Na počátku si můžeme položit otázku, jaké místo může mít východní pohled na výchovu dětí a vzdělání u nás. Jestli vedle sebe můžeme klást dvě učení vycházející z odlišných kulturních prostředí. Zda v nich najdeme něco společného a jestli při našem způsob života může být ten východní inspirativní. 

Pojďme se podívat trochu víc do minulosti. Konfucianství je čínský filosofický směr, který se vyvinul z učení čínského mudrce Konfucia. Jedná se vlastně o ucelený systém morálky, sociálních, politických a náboženských myšlenek, který chápe Tao jako cestu člověka a společnosti. Učení Konfucia, který žil v 6. až 5. století před Kristem a prosazoval úctu k tradicím s cílem udržet harmonii ve společnosti, se zachovalo v čínském způsobu výchovy dodnes. Snaha vychovatelů je vštěpovat dětem základy lásky k rodičům a prarodičům, úctu k pedagogům, kladný postoj k tradicím a soucit ke všemu živému. Velkou roli ve výchově hraje především rodina. Rodinné vztahy se mohou zdát konzervativní, poznamenané tradičními rysy, ale chápání rodiny jako nejsilnějšího svazku dává dětem pocit jistoty a sounáležitosti. Podpora rodiny je tak hybným kamenem v cestě za vysněnými cíli. Je třeba si uvědomit, že za výchovnými úspěchy Konfuciova učení nestojí snaha vychovat egoistické a sobecké jedince, ale snaha o samostatnost a zodpovědnost podpořená důvěrou, že dítě zvládne mnohem víc, než mu mnohdy předkládáme. Základem konfuciánství je idea, že lidé mají žít v harmonii s druhými a přírodou na podkladu morálních hodnot. Hloubka Konfuciova učení k nám promlouvá i dnes svým nabádáním, že při řešení problémů by lidé měli začít především u sebe. Člověk (rodič nebo učitel) může být totiž dobrým vzorem a příkladem pouze tehdy, když se sám snaží žít podle správných hodnot, které pak dokáže trpělivě a s velkou dávkou laskavosti předávat svým dětem. Výchova je tak založena na hledání cest a způsobů, jak umožnit dětem vyzkoušet si všechny nové informace tak, aby si je osvojily, pochopily a hlavně dokázaly používat.

Současná doba přináší mnoho výhod, přístup k informacím, nové vědecké poznatky, využívání moderních technologií. To vše se samozřejmě promítá i do výchovy, kdy se rodiče ve té obrovské spoustě informací nedokáží správně orientovat a ve snaze nepochybit se snaží hledat ty nejlepší výchovné metody, které se ve svém důsledku mohou ukázat jako zcela nevhodné.

Pedagogové v západním světě a samozřejmě i u nás se tak potýkají se spoustou problémů v oblasti dětské psychiky. Proč je tomu tedy tak ve společnosti, která je dobře hmotně zabezpečená, netrpí hladem ani jinou nouzí?

Dnešní děti žijí úplně v jiných podmínkách, než žili jejich prarodiče, přesto se nedá říct, že by byly šťastnější. Ve školách často bují šikana, učitelé se potýkají s množstvím diagnóz a bez asistentů pedagoga si výuku už ani představit nedovedou. Přibývá dětí závislých na moderních technologiích a sociálních sítích, sebepoškozování a deprese.

Odpověď možná najdeme právě v té obrovské snaze rodičů, ulehčit dětem od starostí. Touha být tím nejlepším rodičem vede k přístupu nechat je proplouvat životem po uhlazených cestách, aby nemusely překonávat žádné překážky.

A tak vyrůstá generace dětí, které často nejsou připravené čelit problémům a vzniklé situace řeší mnohdy nešťastným způsobem. Přitom by stačilo tak málo. Vložit do jejich rukou víc důvěry a umožnit jim vzestupy i pády. Naučit je zkrátka čelit životu.

Dalším trochu nešťastným pojmem je „volná výchova“. Liberalismus do rodičovství částečně patří, ale v rozumné míře. Jsou věci, které můžete nechat na dítěti, aby za své rozhodnutí neslo následky a tím získávalo tolik potřebné životní zkušenosti. Ovšem jsou situace, které na dítěti nechat nelze, a je potřeba přikročit k rodičovské autoritě. Dítě by mělo pochopit, že se vyplácí úcta a důvěra k těm, kteří toho zkrátka vědí víc.

Pokud bychom tedy hledali jednu definici, neuspějeme. Naprostá většina moudrých pouček se však shoduje v tom, že výchova je celoživotním procesem. Nevychováváme pouze děti do určitého věku, ale v ideálním případě jim můžeme být oporou po život. A s nimi vychováváme i sami sebe. V moderní době, která je v mnoha věcech tolik na výši, se některé z věcí stávají spíše dobrým sluhou, ale špatným pánem.

Východní filozofie byla vždy postavena na řádu, fungující rodině, samostatnosti a zodpovědnosti. Vlastně i tradiční čínská medicína klade důraz na zodpovědnost ke svému životu a zdraví. Snaha o vybudování harmonie je totiž klíčem ke spokojenému životu. Děti potřebují jasný řád. Přesný čas na jídlo, na spánek, na hru a podobně. Opakované rituály jim dodávají pocit bezpečí. A pokud tohle dokáže člověk sám, je schopen to předat i svým dětem.

Západní způsob výchovy přinesl mnoho nového. Otevřel nové možnosti a vnesl do života více svobody, rovnocennosti ve vztahu rodič – dítě, podpory k uvědomění si vlastní individuality. Dítě si je vědomo práva na vlastní názor a způsobů, jak ho prosadit. Volnější výchova dává dětem mnohem větší prostor k vlastnímu rozhodování o životě. To určitě není špatně. Ve spojení s uspěchanou dobou, kdy však ve většině rodin chybí to nejcennější – čas, se mnohdy dobrý úmysl praktikovat nedá.

Pojďme vše shrnout do jakéhosi desatera, které spojuje metody východního i západního pojetí výchovy a které může stejně tak dobře fungovat u nás jako v kterýchkoli jiných částech světa:

• Dítě učí především to, co jej obklopuje. Vytvářejme mu tedy prostředí, které bude dobrým vzorem.
• Budujme své domovy tak, aby dítě žilo s pocitem bezpečí. Jen tak bude otevřené a naučí se důvěřovat.
• Přistupujme k dítěti důsledně, ale shovívavě. Je to způsob naučit ho potřebné trpělivosti.
• Postavme dětem „mantinely“ (prostor, který není vězením, ale místem, kde se bude cítit jistě a bezpečně).
• Buďme připraveni pomoci tomu, které ještě hledá a oporou tomu, které už nalezlo.
• Povzbuzujme ho laskavě a trpělivě, jen tak získá sebedůvěru ke své další cestě.
• Soustřeďme se na rozvoj toho dobrého v dítěti, aby pro to špatné nezbylo tolik místa.
• Dopřejme mu žít v láskyplné atmosféře pevné rodiny, kde se bude cítit potřebné a důležité.
• Dávejme mu to nejlepší, co je v nás samých a pamatujme, že i my se musíme celý život učit.
• Nezapomeňme mu ukazovat svoji důvěru, protože je důležitá pro jeho vlastní rozvoj.

A nezapomínejme na tu úplně nejdůležitější věc. Dejte mu svůj ČAS a svoji LÁSKU.

Autor: Zdeňka Schirlová – učitelka ZŠ