Když jsme jistojistě nemocní a moc nás to baví - 1. díl

Hned na úvod zkusme rozlišovat. Nezvládnutý strach z nemoci se totiž může projevit dvěma zcela opačnými způsoby: jedním je dobře známá hypochondrická porucha, kdy je člověk skálopevně přesvědčen o tom, že nějakou chorobou trpí, nedá se přesvědčit negativními výsledky všech lékařských vyšetření, dožaduje se stále dalších, mění lékaře, který není ochoten provádět další a další testy a vlastně se stává skutečně nemocným - ne však se svou domnělou chorobou, ale právě hypochondrickou poruchou.

Druhým způsobem je tzv. nosofobie, kdy se člověk tak bojí, že by mohl nějakou nemocí onemocnět, že se tuto myšlenku snaží zcela potlačit, odmítá vyšetření, která by mohla nemoc potvrdit, zkrátka jako příslovečný pštros strká před nemocí hlavu do písku. Takovýto přístup však očividně může vést k zásadnímu podcenění nemoci, a pokud jí člověk skutečně trpí, k jejímu pozdnímu odhalení.

Hypochondrie je duševní onemocnění, které nastupuje zejména v dospělém věku, u mužů zpravidla kolem třiceti let, u žen o deset let později. Postihuje přibližně 1 % světové populace, ale udává se, že až 20 % má k hypochondrii sklony nebo nadměrné obavy o své zdraví. Vyskytuje se rovnoměrně u mužů i žen. A odkud tato porucha získala své jméno?

Z řeckého slova hypochondrium, čili podžebří. Podžebří byla totiž oblast, kde se podle starověkých lékařů nacházel zdroj potíží pacientů trpících hypochondrií či depresemi, jelikož v těchto místech často lidé s těmito poruchami pociťují své obtíže.

První popis simulanta vytvořil starověký lékař Galén. Roku 1838 britský lékař Gavin publikoval popis řady triků vojáků a námořníků zneužívajících lékařskou péči. Roku 1934 byl popsán případ zámečníka předstírajícího epileptické záchvaty s cílem být hospitalizován. Byl to muž natolik učenlivý, že posléze – než to prasklo – úspěšně vystupoval jako lékař.

Jako nemoc moderní doby ji už v roce 1885 popsal i věhlasný lékař Josef Thomayer, podle nějž se dnes jmenuje velká pražská nemocnice. „Jsou na jisto lidé, kteří každé zakašlání za projev souchotin považují – každé zrychlení tepny srdeční vadou si vykládají, každého zavanutí větru smrtelně se obávají, před každým jídlem úzkostlivě se tážou, zdali jim neuškodí a podobně. Lidé tací obávají se jíti za nepohody na ulici, utíkají před pouhým přístrachem nemocí nakažlivých, obléhají lékárny, kupují švindléřské v insertech vyhlašované prostředky,“ otiskl za Rakouska-Uherska lékařovu úvahu „Hypochondři“ časopis Lumír. Thomayer už tehdy popisoval, jak se v českém prostředí dobře vžilo až posměšné označení hypochondr, tedy něco jako simulant.

Moderní psychiatrie tvrdí, že oproti tomu, co si většina lidí myslí, hypochondři svoji nemoc nepředstírají či se jen nesnaží upoutat pozornost. Pro člověka s hypochondrickou poruchou se ale podrážděný žaludek stává známkou rakoviny, bolest hlavy jasně značí nádor na mozku. Stres, který tyto obavy provázejí, pak tyto symptomy může ještě zhoršit.

Většina lidí trpícími hypochondrií si totiž nechce připustit, že problém, s nímž se potýkají, je psychického charakteru a jako takový by se měl léčit. Vypořádat se s touto poruchou a přiznat si, že jim fyzicky vlastně nic není, je velmi těžké.  Svými domnělými chorobami si mimo jiné i zdůvodňují svoji neschopnost obstát v každodenním životě a často jde i o „soutěžení s okolím o to, kdo je nemocnější“.  Takový člověk sice potřebuje více ujištění ze strany lékařů, přátel či rodiny, efekt však může být jen krátkodobý a navíc mu po čase přestane věřit.  Snaha vyhledávat ujištění podle některých odborníků jen udržuje symptomy v hlavě a většinou způsobuje, že se člověk cítí hůře.